Aktuální číslo
Herberk No 10

vyšlo 31. ledna 2016.
 Herberk



  




Archivní Herberk
( Archiv čísel Herberku )

 

Redakce Herberku

Editorial Herberku No 10
Herberk „skoro pacifistický“

Konstantin Paustovskij na straně 553 svého Románu o životě cituje z přednášky básníka Maximiliana Vološina: Hovořil o válce (I. světové – pozn. JK)… a tragickým hlasem se ptal: ale prosím vás, copak tato hrozná doba potřebuje básníky a malíře?

V Anglii pověsili nejlepší irské básníky. Ve Francii zahynulo hned v prvních dnech války tři sta básníků. Jeden francouzský generál, který se považoval za znalce a milovníka poezie, řekl: „Posílejte ty nadšené mladíky do útoku v prvních řadách. Ať zapálí vojáky a vedou je za sebou.“
Verhaeren byl proti smyslu celého svého života přinucen nenávidět. Jules Lemettre, otřesen nesmyslností války, onemocněl a zapomněl číst. Přestal rozeznávat písmena a musel se znovu učit slabikovat.

Strašlivý seznam zločinů, které válka spáchala na umění, stále rostl. Vološinův hlas byl stále zastřenější. Je tomu tak. Ale kde je východisko? O tom Vološin neřekl ani slovo.

Myslím si, že ani pacifismus, který jsme si poněkud naivně dali do vínku tohoto Herberku, nemá na otázky války a míru podstatnou odpověď. Pacifismus vysmívaný, neustále vymývaný z našich ozbrojených mozků… Koneckonců na internetu pořád ještě koluje článek, který napsal Tomáš Pojar, kdysi náměstek na českém ministerstvu zahraničí a velvyslanec v Izraeli otištěný v Lidových novinách v roce 2003 s příznačným názvem Pacifismus se šíří jako mor. Ani já nemám o nějakém všeobecně prospěšném pacifismu vysoké mínění. Ale i ti, kteří jím v teple svých kanceláří, bytů, u svých knih a počítačů nejvíc pohrdají, musí uznat, že na tom pace alias míru něco je, že, zaplaťpámbu, aspoň u nás v Evropě existuje už víc jak sedmdesát let, a až na tu hnusnou zkušenost nedávného konfliktu na Ukrajině a ruském pomezí, dle geografického úzusu patřícího rovněž k Evropě, a nedávném zaplaťpámbu že lokálním střetu běsů na území bývalé Jugoslávie, dá se tu jakž takž žít; že všichni ti Zemanové, Kalousci, Babišové, a v Praze kapající kohoutky, jsou v podstatě prkotiny. Dovoluju si tedy v tomto lehce podivném čísle Herberku upozornit na Einsteinovy, dle mého soukromého vhledu, názory tu a tam rovněž velmi naivní, na výpisy z legionářských deníků, na námět k filmu „Vrabcům po kolena“ napsaný z větší části podle knihy Když se valila revoluce od neznámého Berty Ženatého, kdysi plennika v ruském lágru za I. světové, a na zprávu o Oswietimi a pochodu smrti žarošického občana Žida Rudolfa Hubra, o jeho návratu domů v květnu 1945.
Není ovšem nic napadnutelnějšího, jak všichni víme, než myšlenka. Ano, myšlenky se musí velice ředit. A nejlépe metaforou. Bez ní by byl život asi nesnesitelný. Coby jistou náplast si tedy můžete přečíst básně z íránského „importu“ od Fateme Ekhtesari (narozené 16. 6. 1986 v Kašmáru v íránské provincii Chorásán), která studovala gynekologii na univerzitě v Mašhadu, později pracovala v gynekologické poradně ve městě Karadž nedaleko Teheránu, kde bydlí. Věnuje se poezii, mnoho jejích textů bylo zhudebněno. V prosinci 2013 byla zatčena a obžalována za činnost namířenou proti íránskému státu a za delikty související s porušením muslimského náboženského práva šaría, striktně uplatňovaného v íránském civilním životě. Po pěti týdnech vyšetřování byla propuštěna na kauci. Po téměř dvou letech byl v říjnu 2015 vynesen rozsudek dlouholetého vězení a bičování (11 a půl roku a 99 ran). Odvolací soud dosud neproběhl.*)


Jaroslav Kovanda

*)Dosud – znamenalo v listopadu 2015.
A co my „skoro pacifisté“ anebo „skoro normální“ jsme s tím schopni udělat teď, na konci ledna 2016? Skoro nic, anebo skoro něco? Má někdo nějaké smysluplné řešení, jak básnířce pomoct, protože řeč má být účinná? K němuž by se připojil i Jaroslav Kovanda, autor tohoto editorialu, kterého se jinak zmocňuje v tomto „pragmasvětě“ stále větší bezmoc, až si někdy s Iljou Ilfem říká, že žít na této planetě je jenom ztráta času.
 
 





Editorial Herberku No 1: Čím by měl Herberk - útulna poezie být?

Za prvé. Setkáním sedmi autorů. V překladu mnou a šesti současnými básníky, kteří jsou mně místně i duchovně nejbližší. S některými se už znám víc jak deset let, s Frantou Horkou asi rok.
František Horka (1961) vlastní dům a rybník v Halenkovicích (přes cestu od mé chalupy). Je sečtělý, jak málokdo. Kdysi vydával s Jiřím Dynkou a Jiřím Moravským Brabcem internetový magazín Magazlin, ostatně na jeho doméně se pase i náš Herberk. Jeho básně dostaly první cenu na festivalu experimentální poezie Modernost v Rakovníku v roce 2002.
Jakuba Grombíře (1974) znají asi všichni moravští literáti. Kromě kritických statí píše i verše. Jak na­povídá název poslední sbírky Kráska a network, jsou to básně stručné až vtipné, bez slovní šotoliny. Kromě toho, že vlastní encyklopedickou paměť, vyučuje mě ve vinařství. Za vracovskou polní tratí Báchory mají s otcem vinohrad a ve Vracově jsou čtvrtinoví podílníci jednoho sklepa, pro některé členy Herberku spíše hlubinného vrtu.
Tomáš Lotocki je z nás nejmladší (1977), ale jak jméno napovídá potomek nějakého starého hraběcího (hříběcího podstatou?) rodu. Posláním je rybář, neboť všechny jeho básně s rybářskou tematikou (například ve sbírce Čeřeny) jsou perfektní. Kdyby nebyl dlouholetým tajemníkem Moravského rybářského svazu, podezříval bych jej, že vyučoval někde fotbalovou vědu. Na rozdíl ode mne je pravičák s levotočivými závity v duši a má podobně encyklopedickou paměť jako Grombíř.
Palarčík Petr alias Pustoryj alias Palar (1963) je typický soudruh. Rozdělí se s vámi o kdejakou svoji zeleninu a vypije vám jakékoli víno. Je do kolektivu nepostradatelný pro svoji tvrdohlavou dobrotivost. Má z nás ze všech asi největší dluhy, ale skoro každou báseň, kterou napíše, někomu věnuje. Vydal básnickou sbírku Den a noc a v nakladatelství Votobia zastával velice dlouho funkci soumara. Je rovněž výborný grafik a fotografuje. Žije v Olomouci.
Petr Odehnal (1975), historik, literární kritik a básník. Z nás největší doktor českého jazyka. Člen redakčních rad řady vlastivědných moravských časopisů. Kvůli tomuto zaneprázdnění dosud vydal jedinou básnickou sbírku a budu tak i synovi. Díky svému zakotvení v rodině a ve Valašských Kloboukách sbírku nevšední vnitřní soustředěnosti.
Milan Libiger (1975) je bohužel novinář na plný úvazek. Kdyby nebyl, těžko by si však z platu nějakého krmiče v zoo vydělal na svých pět dvouměsíčních cest do Indie a na Srí Lanku, na svého koníčka, který je de facto jeho hlavním povoláním. Splývání s tamním géniem loci – bez mobilu, s minimem injekcí a peněz – mu pomohlo napsat dvě knížky básní: jako polystyrén na hladině Indie a Na jedno u Šivů, básnické sbírky, které by určitě potěšily i Konstantina Biebla.
Autor tohoto editorialu Jaroslav Kovanda (1941) je životem protřelý člověk, bohužel postižený kromě hudby takřka vším uměním. Zřejmě zasažený nějakým Knížákovým virem; ostatně v mládí byli s MK přáteli. Kromě několika básnických sbírek a jednoho románu napsal ještě řadu editorialů a kritik pro časopis současné poezie Psí víno, který 10 let ze Zlína redigoval.
Za druhé. Jsme si vědomi, že ukázkami ze své práce třikrát do roka nějaký internetový časopis nezaplníme. Proto má každý z autorů-redaktorů ještě za úkol přizvat si do každého vydání jednoho hosta. Původně mělo jít o jakýsi soukromý podpůrný spolek, protože většina členů Herberku je úsilím o obživu natolik vytížena, že na poezii nezbývá sil, což se mně zdá, a jak čtenář určitě zjistí, dost škoda. Posléze však zvítězil názor, že na časopis by to bylo málo. Jsme sice uzavřená společnost (nebráníme se ani tomu, bude-li vám Herberk připomínat vzdáleně i jinou útulnu, například Bilderberg), ale může se do ní dostat kdokoli, kdo elektronicky zašle své texty na libovolnou adresu redakce s jedinou podmínkou, že bude vybrán.
Je docela možné, že prezentace redaktorů bude postupně čím dál řidší a bude nahrazena „valivem“ čtenářských příspěvků. Ale neplánujme, není kdy. Herberk má sice šéfredaktora, Tomáše Lotockého, ale ten nemá právo veta. Čili nikdo z členů Herberku není nikým cenzurován. Já jako nejstarší jsem „pouze“ nositelem hrdého titulu herberksfotr.
Číslo sedm, sedm stálých redaktorů, má své opodstatnění. Před vracovským sklepem se nás kolem stolu víc nevejde a v Halenkovicích na chalupě mám jenom jeden chemický záchod. A ve Vracově a v Halenkovicích u Napajedel se redakce hodlá nadále scházet.
Další konotace nechávám už na p. t. čtenářích. Do jaké míry toto moravské „kolo“ bude s to překonat své regiónské hranice a podobně.

Jaroslav Kovanda, herberksfotr